Minulost

Člověku se stýská po zdroji prvního dojetí, oslnění a zasvěcení, po scéně první lásky, i když ví, že jak ten zdroj, tak ta scéna jsou už léta zasypané a zašlapané. Po určité době se stesk stává již neověřovaným návykem, jedním z mnoha. Dostává barvu rostliny v herbáři, nebo motýla přišpendleného k plátnu pod sklem. Vnitřní hlas mi našeptává:" máš něco vlastního, zbytky kořenů." Až přichází konfrontace. Jako ta fotografie, která není obrazem stále živé minulosti, nýbrž neodvolatelně mrtvé předminulosti.                                                                                                                                                                                                                             Gustav Herling-Grudzinski